To, že marihuana není v ničem nebezpečnější než všudypřítomný alkohol, už není ničím neznámým. S rychlým rozvojem internetu mají lidé na celém světě možnost dostat se ke studiím, které toto jednoznačně potvrzují, a počty příznivců umírněnějšího postoje ve vztahu k této lehké droze každým dnem stoupají. Některé odhady hovoří o tom, že prohibice má pomalu na kahánku a do několika let bude legální prodej marihuany ve většině západního světa věcí, nad kterou se nikdo významně nepozastaví.
Během loňského roku se do povědomí vyznavačů jedné z nejvšestraněji využitelných bylin v historii lidstva dostalo především úsilí nizozemských úřadů o zákaz prodeje marihuany cizincům. Čtenářům asi netřeba připomínat, že právě v Nizozemsku byl jako v jediné evropské zemi v posledních desetiletích prodej malého množství marihuany v obchůdcích nazvaných rafinovaně coffee shopy tolerován, z čehož těžila státní kasa oranžového království nejen v podobě nemalých přímých příjmů z daní, ale také nepřímo z významného rozvoje turistického ruchu.
Málokdo však už ví, že tento kšeft nebyl nikdy oficiálně povolen, byl pouze tolerován na základě vratké gedoogbeleid neboli „politiky přimhouřeného oka“. Jinými slovy, prodej marihuany v Nizozemsku nikdy nebyl legální, byl pouze za jistých podmínek přehlížen. Tento článek má za úkol uvést vše na patřičnou míru a všem nezasvěceným čtenářům vysvětlit, jak to s nizozemskou gedoogbeleid vlastně bylo a je, a nastínit možné scénáře, jak tomu pravděpodobně bude dál.
Vše začalo v 70. letech minulého století, kdy se Nizozemskem začala šířit drogová epidemie v podobě levného heroinu z Asie. Tehdejší vláda byla pod silným tlakem veřejnosti i mezinárodního společenství, protože za levným „amsterdamským“ heroinem se začali sjíždět feťáci z celé Evropy. Největším problémem bylo to, že ve stejnou dobu nová generace mladých lidí čím dál více otevřeně holdovala marihuaně a hašiši a čím dál více dealerů těchto lehkých drog se začalo přeorientovávat právě na heroin.
Poslední, co v tu chvíli nizozemská vláda potřebovala, bylo, aby tisíce mladých studentů podlehly pokušení a nechaly se od relativně neškodné trávy strhnout k vysoce návykovému heroinu. Ve snaze oddělit trh s hašišem a heroinem se proto nizozemský aparát rozhodl pro v té době radikální, avšak vlastně jediné logické řešení. V roce 1976, poprvé od roku 1928, významně pozměnil drogový zákon Opiumwet. Došlo k rozdělení drog na drogy s nepřípustným a přípustným rizikem pro zdraví obyvatelstva. Na prvním seznamu se ocitl vedle heroinu také například kokain a amfetaminy, postupem času na něj přibývaly další a další látky (např. v roce 1988 extáze). Na druhém seznamu pak skončilo THC a některé druhy psychoaktivních hub.
Vláda byla přesvědčena, že když přimhouří oči nad prodejem malého množství hašiše a naopak výrazně zvýší tresty za prodej heroinu a dalších látek na prvním seznamu, výrazně tím sníží riziko toho, že se kuřáci trávy dostanou do zajetí heroinové spirály. Oporou celého systému je takzvaný opportuniteitsbeginsel, což je ustanovení zákona o tom, že o stíhání trestných činů může rozhodnout sám státní zástupce. Pokud tento nazná, že je ve veřejném zájmu daný trestný čin nestíhat, ke stíhání nedojde. V případě prodeje malého množství marihuany je oním veřejným zájmem zajištění veřejného zdraví. Prodej marihuany v Nizozemsku tedy není a nikdy nebyl legální, ale pouze na základě tohoto ustanovení tolerován.
Nutno podotknout, že trh s marihuanou byl neoficiálně přehlížen již před rokem 1976. Dokonce už koncem 60. let byly ceny marihuany bez skrupulí inzerovány na některých nizozemských rádiích. Za první nizozemský coffee shop je považováno utrechtské Sarasani, které ve sklepě domu 327 na kanálu Oudegracht fungovalo již od roku 1968. O čtyři roky později byl v bývalé pekárně na Weesperzijde otevřen první obchůdek s trávou v Amsterdamu.
Přestože nešlo o žádnou legalizaci, byl to jasný signál policie a justice směrem k dealerům: Pokud budete prodávat v malém množství marihuanu a hašiš, necháme vás na pokoji, ale jakmile u vás najdeme herák, půjdete sedět, až zčernáte. Od roku 1977 měli starostové po dohodě s šéfy místní policie a justice možnost určit takzvané huisdealers (podomní dealery), nad kterými se při dodržování jistých pravidel mělo přimhouřit oko. Samozřejmě základní předpoklad = žádný tvrdý fet.
V roce 1991 došlo k formulování takzvaných pravidel AHOJ, která platila závazně pro celou zemi. Jednalo se o zkratky nizozemských slov affichering (inzerce), harddrugs, overlast (obtíž), jongeren (mladiství do 16 let). Neboli: aby prodejce nebyl za lehké drogy stíhán, musel se zdržet reklamy, za žádnou cenu nesměl prodávat tvrdé drogy a nesměl být svou aktivitou na obtíž svému okolí. Co se týče mladistvých, tak ti nesměli do jeho coffee shopu ani vstoupit. O několik let později přibylo další kritérium: G – od slova gram. Maximálně bylo možné tolerovat prodej do 30 gramů na osobu a den. Oko mělo zůstat přimhouřeno rovněž při pěstování maximálně 5 rostlin, držení do 30 gramů marihuany či 0,5 gramu tvrdých drog nebo jedné extáze. Teoreticky se sice stále jednalo o přestupek, ale pokud se člověk zrovna neřítil dvousetkilometrovou rychlostí zfetovaný po dálnici, tak to nikdo neřešil.
Tento vcelku rozumný systém narušila v 90. letech Schengenská dohoda, která od roku 1993 zavedla volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob mezi členskými zeměmi EU. Jinými slovy odpadly hraniční kontroly. Toho pohotově využily tisíce převážně mladých Němců, Francouzů a Belgičanů k nákupu marihuany v Nizozemsku a jejímu následnému dealování ve svých rodných zemích, což bylo samozřejmě trnem v oku jejich vládám.
Pod mezinárodním tlakem byli Nizozemci donuceni svá pravidla opět o něco zpřísnit. Kritérium G se z 30 gramů dostalo na pouhých 5 a hranice prodeje mladistvým naopak poskočila z 16 na 18 let. Coffee shopy navíc nesměly mít v zásobách nikdy více než půl kila marihuany. Zde je mimochodem dodnes nejevidentnější díra celého systému přimhouřeného oka, takzvaná achterdeurproblematiek neboli problém „zadních dveří“. Jde o to, že coffee shop nejenže nesmí prodat víc než 5 gramů, ale on teoreticky nesmí podle tolerovaných pravidel za den ani víc koupit. Člověk nemusí být zrovna velký počtář, aby mu vyšlo, že to dvakrát nesedí. Po letech diskusí a přehlížení tohoto problému vláda v roce 2000 rozhodla, že jsou důležitější věci, než se věnovat této díře v zákoně, a omezila se na stanovisko, že problém zásobování coffee shopů není v současné době prioritou. Tento stav trvá prakticky dodnes. V následujících letech došlo k upravení stávajících zákonů ještě několikrát, navíc byly přijaty další samostatné zákony nové. A hádáte správně, ani jeden z nich nebyl přijat k tomu, aby pravidla uvolnil, ale vždy to bylo za účelem jejich zpřísnění. Tedy až na zákon o lékařském využití marihuany, který byl v Nizozemsku přijat v roce 2003.
Například takzvaný zákon Damocles nejenže významně navýšil tresty za (polo)profesionální pěstování marihuany za účelem jejího prodeje (až na čtyři roky), ale zároveň dával starostům možnost nechat podnik, kde se tak dělo, zavřít. Pomocí dalších přijatých zákonů (wet Victoria, wet Victor) bylo možné tyto nemovitosti dokonce nechat vyvlastnit. Od roku 2007 lze v Nizozemsku za opakované profesionální pěstování nechat vyvlastnit i soukromé domy či byty.
V první části tohoto dvoudílného seriálu jsem se pokusil vysvětlit princip nizozemské tolerance měkkých drog a osvětlit některé zákony, které byly v minulosti za tímto účelem v Nizozemsku přijaty. Vzhledem k tendenci většiny mainstreamových médií zjednodušovat složitá fakta, jež pramení buď z lenosti dotyčných novinářů, či ze snahy nedělat věci svým čtenářům příliš komplikované, mohl být pro některé čtenáře Konoptika asi nejpřekvapivější zprávou fakt, že marihuana v Nizozemsku nikdy nebyla legální.
Konec konců to, že se v Nizozemsku prodává tráva v coffee shopech, je pro cizince díky médiím asi stejně známou věcí, jako že v Německu neplatí rychlostní omezení na dálnici. A když se něco smí veřejně prodávat, tak je to přeci legální. Není. Ale princip gedoogbeleid neboli zákona přimhouřeného oka jsem již snad posledně vysvětlil dostatečně.
Tentokrát se pomalu přesuneme z minulosti do současnosti. Od roku 1976, kdy byl systém tolerance vůči prodeji malého množství lehkých drog zaveden, došlo k přijetí spousty nových zákonů a nařízení, které měly společnou jednu věc: vždy se jednalo o zpřísnění stávajících pravidel.
Nejvýraznější takovou změnou posledních let byl konec tolerance prodeje psychedelických hub. Hřebíček nejen do vlastní rakve v tomto případě zatloukla mladá Francouzka, která v roce 2007 posilněna hřiby z jednoho z amsterdamských smart shopů vylezla na most poblíž námořnického muzea Nemo, kde se rozhodla, že 17 let života pro ni bylo dostatečně dlouhou dobou na to, aby jej ukončila skokem po hlavě dolů.
Bylo jasné, že tento její nešťastný akrobatický kousek nenechá v klidu světová média a amsterdamské smart shopy se dostanou pod značný veřejný tlak. Výsledek mediálního tažení proti houbám se dostavil o rok později, kdy byly tyto psychedelické pochoutky umístěny na první seznam Opiumwet. To znamenalo nejen okamžitý zákaz jejich pěstování či prodeje, ale ve světle nových paragrafů z roku 2007 dokonce možnost zavření či v krajním případě i vyvlastnění nemovitosti, ve které by byly houby obsahující psylocin či psylocibin nalezeny. Oblíbené kouzelné houbičky prostě skončily v jednom pytli s heroinem a basta.
Zákaz prodeje hub byl na dlouhou dobu posledním významným zpřísněním drogové tolerance v Nizozemsku. Tedy pokud vynecháme zákaz kouření v restauracích z roku 2011, kolem kterého se pochopitelně strhla vášnivá debata, ale přeci jen jde o věc z malinko jiného soudku.
V té době již existovala sedmdesátistránková „studie“ drogové poradní komise, iniciovaná v roce 2009 představiteli ministerstev zdravotnictví, spravedlnosti a vnitra, s názvem Geen deuren maar daden (žádná vrátka, ale činy – překlad autora), jež navrhuje urychlené kroky k zásadním změnám. Součástí návrhu je mimo jiné přehodnocení rozdílného přístupu k tvrdým a lehkým drogám, transformace coffee shopů na malé či dokonce uzavřené kluby se značně regulovanou spotřebou, celkově větší důraz na válku proti drogám a větší pozornost věnovaná užívání drog mladistvými.
Komisi vede křesťanskodemokratický politik Wim van den Donk, který se na konci roku 2009 stal královniným zmocněncem (něčím jako hejtmanem) pro provincii Severní Brabant. Právě z řad blízkých křesťanskodemokratické vládní CDA tehdejšího premiéra Balkenende jsou nejvíce slyšet odpůrci coffee shopů a zastánci takzvaného wietpasu, který by povolil přístup do obchůdků s marihuanou pouze místním. Tvrdí, že v pohraničních oblastech jsou coffee shopy zdrojem nadměrného hluku, dopravy a pašování drog. V centru pozornosti jsou především nejjižnější nizozemské provincie – Severní Brabant, Zeeland a Limburg. Za zavedení wietpasu jsou rovněž politici z liberální VVD v čele s protidrogovým bojovníkem Ivo Opsteltenem.
Druhá strana, která nachází politickou oporu především v kruzích sociálně demokratické PvdA, naopak tvrdí, že v případě zavedení wietpasu se obchod s konopnými drogami pouze přesune z monitorovaných coffee shopů na nikým nekontrolovanou ulici a nárůst kriminality se ještě zvýší (později zveřejněná data jim dávají za pravdu). Proti zavádění wietpasu ostře vystupuje mimo jiné amsterdamský starosta Eberhard van der Laan i jeho kolegové z dalších měst a obcí.
Wietpas zaveden…
Když však ve sněmovních volbách v roce 2010 vítězí VVD (o jediné křeslo před PvdA), je majitelům coffee shopů jasné, že jejich business nečekají dobré časy. Tím spíš že VVD formuje koalici s křesťanskými demokraty s tichou podporou nechvalně známé PVV anti-islamisty Geerta Wilderse a z Iva Opsteltena se stává ministr bezpečnosti a spravedlnosti. Zavedení wietpasu je zahrnuto přímo v koaliční smlouvě. Plán je takový, že nejdříve bude wietpas zaveden v roce 2011 ve zmiňovaných třech provinciích na jihu země a v roce 2012 pak v celém Nizozemsku.
Po několika odsunech termínů z důvodů jak technických, tak na základě žádostí některých měst (například Maastrichtu) je v roce 2012 wietpas skutečně od 1. května 2012 v Severním Brabantu, Limburgu a Zeelandu zaveden. Vstup do coffee shopu je povolen pouze na základě konopné průkazky, kterou je oprávněn získat pouze obyvatel s bydlištěm v dané provincii, přičemž jeden coffee shop smí vydat pouze 2 000 takovýchto průkazů. Od 1. 1. 2013 mají tato nařízení platit v celém Nizozemsku.
Celý nizozemský konopný průmysl jako by byl paralyzován. Všichni jsou nervózní z toho, co od současné vlády mohou čekat dalšího. Vzhledem k tomu, že Opstelten přichází s tak bizarními návrhy, jako je zařazení marihuany s vyšším než 15% podílem THC na první seznam Opiumwet, tedy mezi heroin a kokain, není se čemu divit.
Tento boj proti drogám má i zcela konkrétní dopady. Na jaře roku 2012 například po 15 letech končí s vydavatelskou činností oblíbený časopis pro pěstitele EssensiE. Jako důvod přitom uvádí nekonečné státní represe a strach na straně svých inzerentů.
… a zase zrušen!
Ironií osudu jen několik dní po ukončení činnosti časopisu, který poslední rok a půl vycházel i v české reedici, padá po neshodách o rozpočtu celá konopně-represivní vláda VVD a CDA.
Z rozšíření působnosti wietpasu se automaticky stává jedno z předvolebních témat. Ve volbách sice opět vítězí VVD, ovšem strmý pád křesťanských demokratů i Wilderse má na svědomí fakt, že jedinou možnou koalicí je vláda s notně posílenými sociálními demokraty PvdA. A tak zatímco světová média ke konci loňského roku bulvárně informují o tom, kterak si od ledna nebudeme moci v Amsterdamu koupit ani jointa, chytré hlavy z VVD a PvdA vymýšlejí novou formulku o wietpasu, kterou by zahrnuli do koaliční smlouvy.
Ta nakonec zní následovně: „Wietpas bude zrušen, avšak vstup do coffee shopů bude vyhrazen rezidentům, kteří se budou schopni prokázat průkazem totožnosti či povolením k pobytu společně s výpisem z rejstříku o trvalém bydlišti. Nastavení tohoto kritéria bude probíhat ve spolupráci s daným městem a v případě potřeby fázovaně, přičemž bude v souladu s místní coffee shopovou a bezpečnostní politikou tak, že budou jasně nastavena lokální pravidla. Rázně bude pokračovat potírání drogové turistiky a organizovaného zločinu. Pašeráci a ilegální pouliční dealeři budou tvrdě postihováni. Množství účinných látek v lehkých drogách bude ohraničeno maximem.“
Vzhledem k tomu, že výše uvedená fádní formulace působí dojmem, že byla vypocena po tvrdém boji mezi oběma stranami v duchu hesla o vlku a o koze, vypravil jsem se koncem ledna do Nizozemska na vlastní kůži zjistit, jak to je s prodejem marihuany v coffee shopech ve skutečnosti. Ze zpráv na Twitteru a diskusních fórech bylo víceméně jasné, že to rozhodně nebude tak horké, ale znáte to, co si jeden nevyzkouší na vlastní kůži…
A tak přestože mluvím plynně nizozemsky, moji objednávku oblíbeného hašiše si majitel utrechtského obchůdku vyslechl v angličtině. Postarší vousáč se usmál, bez jediného mrknutí oka šáhl do připravené krabičky a vyměnil obsah sáčku za moji desetieurovku. Na otázku o wietpasu pohotově odvětil, že ten byl zrušen, vše je v kompetenci města a Utrecht zatím žádné zavádění průkazek neplánuje. Stejně uspokojivě jsem dopadl rovněž v coffee shopech v Amsterdamu, Rotterdamu i fríském Heerenveenu. Opatrně pozitivní zprávy postupně chodí i z provincií na jihu, kde byl wietpas teprve nedávno zrušen.
Vzhledem ke zkušenostem s nizozemskou politikou a celkovou ožehavostí tohoto tématu si však netroufám tvrdit, že je vyhráno nadobro. Ostatně prostor k lokálnímu zpřísnění pravidel již v rámci současné právní normy existuje a je jen na dohodě místní radnice, policie a justice, jakým způsobem se k celé věci postaví. Navíc ve stranických sekretariátech VVD a především pak CDA jistě stále existuje dost ambiciózních blbů na to, aby se navzdory všem studiím i tvrdým datům o negativních dopadech represivních opatření snažili dále prosazovat svou.
zdroj konoptikum
